V roce 1985 se Apple potýkal s krizí středního věku. To, co na člověka obvykle přijde někdy kolem čtyřicítky, si firma Apple “užívala” zhruba rok po představení Macintoshe. Velké famfáry, gigantická reklamní kampaň a velkohubé projevy o světlých zítřcích byly ty tam. Macintosh se neprodával. Zatímco trh s klony IPM PC zažíval obrovský boom, o počítače s nakousnutým jablíčkem byl stále menší a menší zájem. Něco se honem rychle muselo udělat. Jo. Jenže co?
Steve Jobs odvážně předpověděl, že za rok prodeje se Macintoshů prodá půl milionu. Byl to skvělý odhad, který správní radu nadchl, takže se Jobs stal přímo jejím miláčkem. Mělo to malou chybičku. Trh se, jak na sviňu, nehodlal jobsovskými odhady řídit. Macintoshů se prodala zhruba desetina, což, jak by řekl skeptik, je řádově méně. Stevovi bylo devětadvacet a šel od úspěchu k úspěchu. V době, kdy jiní teprve studují, on založil velkou a úspěšnou firmu. Spolu s dalším Stevem vytvořili jeden z prvních počítačů, komerčně velmi úspěšný. Navykl si na fakt, že se nemýlí, že prakticky cokoliv, s čím přijde, se mu daří. No a pokud se náhodou nedařilo, jako například s Applem III, tak byl za neúspěch samozřejmě zodpovědný někdo jiný. Vždy to bylo na koho hodit, že. Jenže nyní se opravdu nedařilo. Jobs nebyl zvyklý prohrávat. Nebyl zvyklý na neúspěch. A tento…no, rovnou průser, ten si zasluhoval psaní velkými písmeny.
Je třeba přímo do análů zaznamenat, že za většinu těchto potíží byl Steve Jobs zodpovědný sám. Přesvědčil kde koho, že Macintoshe se prodá půl milionu, aniž by podnikl nějaký seriozní průzkum trhu, aniž by zodpověděl základní otázku, kterou je přímo nutné klást při uvedení něčeho převratného na trh - k čemu to lidé budou používat? Steve Jobs si dal velmi záležet na tom, aby Macintosh skvěle vypadal, měl lehce použitelný operační systém, prostě, aby to byla dokonalá designová záležitost. To vše se povedlo. Problém je ovšem v tom, že pokud lidé utratí půl třetího tisíce dolarů, což rozhodně není malá částka, tak je po počátečním ohromení a nadšení z designu tento přestane zajímat, a spíše je pro ně důležitější, k čemu jim ten nový zázrak techniky vlastně bude. Po počátečních rekordních prodejích se tato otázka vynořovala stále více a více. Lidé si už víceméně zvykli na IBM PC a další podobné počítače, ovládané z příkazové řádky. Pravda, nebyly zrovna sexy, ovládat je znamenalo biflovat si příkazy, ale měly oproti Macintoshi obrovskou výhodu - tisíce a tisíce existujících a fungujících programů. Macintosh naproti tomu mohl v základu nabídnout MacPaint a MacWrite, přičemž od Microsoftu si mohl člověk koupit Word a Multiplan (Excel). Ve srovnání s možnostmi na PC to bylo směšné. Počítač bez softwaru je k ničemu.
To ovšem nebyl jediný problém. Další souvisel s ořezáním hardwaru Maca až na kost. Počítač měl k dispozici jen 128kB RAM a nebyl rozšiřitelný. Pokud jste například ve Wordu chtěli psát rozsáhlejší text a po jeho napsání jej uschovat, Mac si nejprve vyžádal disk s Wordem, nahrál si nějakou potřebnou rutinu, následně jste museli disk zaměnit za ten, kam měla data být zapsána…a po tomto “Disc Drive Olympics” jste konečně uschovali data. Ve stejnou dobu už ve světě PC byl běžně v nabídce harddisk, který posunul použitelnost počítače o notný kus cesty dál. K Macovi se připojit nedal. Macintosh byl naprosto uzavřeným systémem. Měl pouze černobílou grafiku a příliš malou obrazovku, ovšem ta nerozšiřitelnost, to bylo skutečně to hlavní, co zákazníky dráždilo. Kdo za toto mohl je jednoduché říci. Zjišťování situace na trhu a skutečných potřeb zákazníků nebylo silnou stránkou Steva Jobse. Věřil ve svou intuici a svůj obchodní důvtip. Bylo to paradoxní. On, stále ještě kluk, který nikdy nepracoval v kanceláři jako řadový zaměstnanec, který nikdy neměl problém vyjít se svými financemi, s nutností platit účty, hypotéky, či najít dostatek financí pro své děti, on, stále nezralý, si myslel, že ví, co armáda potenciálních kupců přesně potřebuje. On měl pocit, že svým zákazníkům rozumí, že chápe jejich nároky a touhy, které mu přitom nemohly být vzdálenější. Byla to čistá arogance mládí a moci. Od zeleného stolu zkrátka rozhodl, co má ta krabice obsahovat, a tak to bylo. Jak se vyjádřil Mike Murray, jeden z členů správní rady Applu - Steve vytvořil průzkum trhu tak, že se díval do zrcadla. Je to sice hezký vtip, kdyby to v té době nebyla pravda. John C. Dvorak, výzkumník a vizionář, to řekl pragnantně: “Revoluce v osobních počítačích není některými firmami, jako je Apple, plně pochopena. Apple se arogantně domnívá, že ví, co chcete a potřebujete. Naneštěstí ponechává otázku “proč” mimo své úvahy. Neptá se - proč bych to měl chtít?”. Tato slova jsou naprosto pravdivá i dnes. I dnes by se mohla firma z Cupertina občas zamyslet, zda skutečně plní přání svých zákazníků.
Bylo jasné, že pokud se Applu rychle nepodaří najít pro svůj nový počítač nějaké rozumné použití, nový trh, který doposud nebyl s pomocí IBM PC dostupný, tak Macintosh zůstane jen velkou nafouknutou bublinou. V podstatě se dalo říci, že to jediné, co si z něj lidé zapamatují, bude bombastická reklama natočená Ridley Scottem. Co mohl tedy Apple v tak těžkou doby vytáhnout z rukávu?
Stále ještě optimistický Steve
Steve Jobs, poněkud nechápající, že stojí před první velkou zkouškou svého života, kterou nezvládne, se rozhodl vsadit na tzv. Macintosh Office. O tomto nápadu a co z toho vzešlo si popovídáme příště. Nyní nás zajímá pouze jeden produkt, který byl součástí generálního útoku Maca do kanceláří menších firem. Byla jím laserová tiskárna LaserWriter. Je třeba zdůraznit, že Steve Jobs ji vůbec neměl v lásce, a kdyby bylo po jeho, žádná tiskárna by nikdy nevznikla. V tom případě bychom dnes o počítačích s nakousnutým jablíčkem ve znaku pravděpodobně mluvili jen v minulém čase. LaserWriter nebyl žádnou zázračnou tiskárnou s novátorskou technologií. Byl použitý standardní printer engine od Canonu, který v té době nabízelo více laserových tiskáren. LaserWriter nebyl ani nejlevnější, právě naopak, držel se applí tradice nedávat nic pod cenou. Byl často srovnáván s velmi podobnou HP LaserJet, která stála méně, než baťovských $ 6 995, které žádal Apple za svůj výtvor. LaserWriter však skrýval tajný trumf, klíč k úspěchu. Byl jedinou tiskárnou, která na ovládání tiskových úkol používala PostScript. Proto byl také dražší, neboť jeho procesor - MC68000 nataktovaný na 12MHz - měl paradoxně vyšší rychlost, než procesor v Macu, ke kterému byla tiskárna připojena. PostScript byl skvělým jazykem, zvládajícím manipulace s vektorovou i bitmapovou grafikou a fonty, umožňující vytisknout přesnou kopii výtvoru designéra na počítači. Nic podobného neuměl žádný z tehdejších tiskových jazyků. Profesionálové v grafických studiích zbystřili pozornost. V kombinaci Macintosh+LaserWriter se jim totiž naskýtala možnost vytisknout dokumenty přesně takové, jaké je chtěli mít. Na trhu v tomto období neexistovala žádná jiná technologie, která by to dokázala zvládnout. Aby tato technologie byla ještě dostupnější, přišli v Applu se síťovým protokolem AppleTalk. I ten vznikl částečně za Jobsovými zády, neboť velký vizionář měl pocit, že počítačové sítě nejsou třeba. Macintosh měl implementován drahý seriový port, schopný komunikovat mnohem vyšší rychlostí, než bylo tehdy u sériových portů obvyklé. AppleTalk byl důvodem této implementace. Postupem roku 1984 se doladila jednak softwarová podpora a samozřejmě i hardware, takže LaserWriter mohl být přípojen do sítě více Macintoshů a efektivita práce s ním tím pádem ještě stoupla.
LaserWriter
Samotný LaserWriter a AppleTalk by ovšem Macintoshi v úspěchu nebyli nic platní. Musíme si povědět o dvou dalších produktech, které značně dopomohly k tomu, že se Mac tak skvěle uchytil v oblasti DTP a grafiky, což mu zajistilo přežití pro budoucnost.
Paul Brainerd
Nejprve je třeba zmínit Paula Brainerda, zakladatele firmy Aldus, jejíž hlavním produktem se měl stát PageMaker, první program pro DTP vůbec. Je třeba zdůraznit, že celý tento koncept, tedy tvorbu profesionální grafiky a zpracování textu na počítači, vymyslel a zrealizoval sám bez jakékoliv podpory Applu. Posvátná žíla, který zachránila Apple, tedy vůbec nepramenila uvnitř této firmy. Brainerd toužil po systému, který by vydavatelům a grafikům umožňoval zpracovat kompletně vše z jejich práce na počítači, který by ale byl cenově dostupný a přitom dostatečně výkonný. Nedílnou součástí měla být schopnost tisku na tehdejší novince – laserových tiskárnách – a to ve špičkové kvalitě naprosto odpovídající tomu, co uživatel předtím stvořil na obrazovce. PageMaker se prodával ve verzi pro IBM (byl to snad jediný program využívající tragické Windows 1.0, respektive, ty k němu byly přibaleny jako jakýsi „bonus“) i pro Macintosh, ale díky LaserWriteru s PostScriptem jedině na Macu měl uživatel jistotu, že z tiskárny vyleze přesně to, co chce.
PageMaker 1.2
John Warnock, původně jeden z vývojářů v Xerox PARC, založil v roce 1982 firmu Adobe. Původně se věnovala vývoji špičkových tiskáren, pak zkusila dělat do počítačů, ale od roku 1983 se její hlavní náplní stal software. Warnock byl odborníkem na grafiku a typografii a rozhodl se něco udělat s tím, aby písmo zobrazované na počítačích mohlo splňovat vysoké nároky profesionálních tiskařů. Do té doby nikdo neřešil takové věci, jako jsou například různé řezy písma, tiskové fonty byly sestaveny jen z pouhých bodů v matricích a při jejich zvětšování či manipulaci s nimi samozřejmě docházelo k deformacím výrazně snižujícím kvalitu. Profesionálové nad tím mávali rukou a měli za to, že počítače se zkrátka pro grafiku nehodí. Výsledkem Warnockovy práce byl PostScript, interpretovaný tiskový jazyk, který umožňoval vyřešit problém s písmy. Kromě už dříve známého podtržení či psaní velkými písmeny, což bylo jediné, co se s předchozím typem fontů dalo udělat, nabídl kurzívu, tučné písmo, možnost volbu různých řezů, tedy velikostí, beze ztráty kvality. Zkrátka nabídl to, co nám dnes přijde samozřejmé.
John Warnock
Jednání mezi Adobe a Applem začalo už v roce 1983 a je třeba uznat, že zde našel Steve Jobs svoji parketu. Kurz kaligrafie byl totiž tím jediným, který na univerzitě absolvoval, takže problematice písma do jisté míry rozuměl, což se o spoustě jiných technických záležitostí (navzdory jeho suverenitě) říci nedalo. Když už musel skousnout to kyselé jablko jménem LaserWriter, pochopil, že pokud by tato tiskárna uměla PostScript, mohla by uživatelům nabídnout skutečně něco velmi potřebného. Pomocí PostScriptu bylo možné tisknout dokumenty, jako by je vysázel profesionální sazeč. Přesvědčil správní radu Applu, aby za dva a půl milionu zakoupila patnáctiprocentní podíl v Adobe Systems. Warnock po tomto kroku spojil svůj osud s Applem a po většinu osmdesátých let Adobe tvořilo exklusivně pro Apple nejen software, ale i nové a nové fonty. Nebyla to samozřejmě nějaká dobročinná záležitost, protože na licencování své technologie docela slušně vydělávalo. Nicméně, jednalo se o oboustranně prospěšnou spolupráci.
V roce 1989 už byl Steve Jobs šéfem v úplně jiné společnosti a v Applu na jeho židli seděl Jean-Louis Gassée. Jakkoliv pod jeho vedením zaznamenala divize počítačů některé skvělé úspěchy a především po už zkostnatělém Jobsovi přinesl svěží vítr, s nástupem nového desetiletí jakoby se Gasseovy dobré nápady začaly vytrácet a on začal kupit hlouposti. Měl pocit, že Adobe nějak příliš mnoho vydělává na postscriptových fontech a přišel proto za Warnockem, aby mu pro novou lowendovou řadu Maců stvořil něco levnějšího. Warnock prohlásil, že PostScript bude jen jeden, že kompromisy v kvalitě nedělá. Gassée následně předvedl něco nepochopitelného. Zašel za Microsoftem a navrhl mu spolupráci na novém standardu pro fonty.
Jean-Louis Gasée
Abychom absurdnost celé situaci pochopili v plné šíři, musíme si uvědomit, že se to celé odehrálo v době soudního sporu mezi Applem a Microsoftem ohledně okopírování macintoshovského GUI ve Windows. Microsoft prodával druhou verzi svého okenního systému, která už byla mnohem úspěšnější, než ten velmi tristní první pokus. Chystal přelomové Windows 3.0 a pomalu začínal ukrajovat z krajíce firmy Apple. Jeho zásadní nevýhodou byl ovšem fakt, že mu chyběla obecně uznávaná technologie fontů. Na rozdíl od rozsáhlé sbírky postscriptových písem, dostupných pro Mac, Windows v tomto ohledu nemohly mnoho nabídnout. Pro DTP profesionály proto absolutně nebyly zajímavé. A této firmě, v podstatě svému hlavnímu konkurentovi, Gassée navrhl spolupráci. Výsledkem se stala technologie TrueType fontů, které dnes máme v každém počítači, a navíc TrueImage, což měl být tiskový jazyk kompatibilní s PostScriptem. TrueImage se nikdy neuchytil, ovšem TrueType nabídl Microsoftu přesně to, co mu celou dobu chybělo – všeobecně uznávaný průmyslový standard fontů, dostupný v jejich systému. A aby roztržka s Adobe byla skutečně definitivní, prodal Apple veškerý svůj tržní podíl, což mělo pochopitelně na hodnotu akcií Adobe dost tvrdý dopad.
Tímto skončilo partnerství Adobe a Applu a obě firmy si s konečnou platností začaly hrabat na vlastním písečku. Když posléze v roce 1992 Adobe vytvořilo i windowsovskou verzi svého slavného Photoshopu, začalo být jasné, komu skutečně prospělo vyjednávačské „umění“ Jeana-Louise Gasséa.
To už je ovšem jiný příběh.
http://www.vectronicsappleworld.com/macintosh/desktop.html
http://lowendmac.com/orchard/06/1002.html
Publikováno v rubrice Stručná historie mikropočítačů. Reakce v diskuzi lze sledovat prostřednictvím RSS 2.0. Odkazování není povoleno.
No comments:
Post a Comment